PRO - BIO, první český výrobce biopotravin » O nás » Aktuality » Spálený sušenky opět na Bioslavnostech

Spálený sušenky opět na Bioslavnostech

 

Pátek, 12. července 2013

Rytmická magie Spálených sušenek srší energií a bourá (s neslyšícími!) bariéry

Buben dundun není to nejtěžší

Bubeníci, ba dokonce kapela bubeníků!  U většiny z nás převládne při té asociaci představa chlapů-pořízků se svalnatými pažemi… Vidět pak pět lepých dívek bušit ladnýma ručkama do blan všelikých „tamtamů“ a hrát přitom třeba s desítkou dalších holek a kluků, o nichž se až pak dozvíte, že slyší málo, nebo skoro nic, to je setsakra nevšední zážitek.

Ve Starém Městě pod Sněžníkem ho letos při Pohankových Bioslavnostech (už 13. 7.!) lze zažít potřetí. I s radostí z magie rytmů západní Afriky. Kapela bubenic Spálený sušenky z Brna se sem totiž ráda vrací - i s kamarády neslyšícími, s nimiž tu vždy týden předtím nedaleko dlí na workshopu, kde se mj. chystá společné vystoupení.

O všem si povídám se dvěma z pětice členek kapely - Andreou Mikotovou a Lenkou Hricovou.  

obsazení:

Magdalena Raszková, Lenka a Romana Hricovy, Andrea Mikotová, Mariana Holdswort

Interpretují tradiční taneční rytmy a melodie západní Afriky, které se tam hrávají při slavnostech.  Kapela vznikla roku 2008.. Většina členek se již léta  účastnila bubenických rytmoprojektů a vystoupení. Některé z nich tyto dílny samy vedly a dodnes pořádají. Své bubnování na djembe a basové bubny dundun, sangban a kenkeni doprovázejí hrou na perkuse a flétnu, také zpěvem a někdy i tancem. Rytmy ve vlastní tvorbě interpretují jako proud energie a hravé radosti. Hledají smysl a význam hudby tam, kde pohyb, zpěv a bubnování umožňují bezbariérovou komunikaci s lidmi různého věku, národností, s omezenými příležitostmi. Zaměřují se na postižené sluchově, zrakově a hluchoslepotou. Věří, že rytmus a hudba jsou univerzálním dorozumívacím prostředkem.

V r. 2011 vydaly první CD.

Vzpomenete si na první setkání s africkými bubny - co vás na nich tak „vzalo,“ že se jim intenzivně věnujete?

AM: To asi bylo u všech spíš postupné. Ale osloví vás cosi magického v té hudbě a úžasná energie. Vyčistí vám hlavu. A je to jiné než melodická hudba, rytmus je vlastně její základ, mně se zalíbilo, jak jsou ty rytmy sofistikované, na první poslech to vypadá jako monotónní bouchání stále dokola, ale je to poměrně složité a tím pádem i velká výzva!

Našly jste se při studiu hudby? A jak se vlastně rozjíždí bubenická kapela?

LH: Vůbec ne. Sice jsme některé chodily na ZUŠ, učily se na klavír, kytaru apod. Ale hudbu jsme pak nestudovaly žádná. Absolvovaly jsme bubenické workshopy. Většina z nás už dostudovala. Andrejka psychologii, Romča výtvarné umění, Magdalenka informatiku, Mariánka zubní lékařství a já speciální pedagogiku.

AM: Některé jsme se seznámili na jednom z workshopů, kde se učí rytmy západní Afriky. Tyto tradiční rytmy jsou už vlastně vymyšlené, to je folklór, lidové rytmy, něco jako u nás lidovky. Proto naše první počiny spočívaly právě v těchto rytmech a ve zdokonalování se v nich. Když jsme si dokoupili další bubny, začaly jsme s různými aranžemi, kdy se už nedržíme striktně jen tradičních figur…

Takový hodinový koncert ale musí být v paži pořádně cítit! 

AM: No makačka na fyzičku to určitě je. A též při přenášení, dotahování. I ty svaly nám chlapi pak chválí (smajlík!)… Fyzicky nejtěžší je hraní na dundun, což je ten největší basový buben. Jinak to spíš záleží na složitostí partu. Ale na tom, co děláme, není to fyzické bubnování to nejtěžší.

Pojí vás společný hudební vkus či má každá jiný?

AM: To při bubnování neřešíme. Výjimkou ale byla bývalá členka Marika, která pochází z Lotyšska a velmi ctí tamní národní písničky. V jedné skladbě jsme pak spojily i lotyšskou vánoční koledu a africké rytmy. Jinak ale dáváme osobní hudební cítění stranou a hraje se prostě Afrika..

Máte oblíbenou kapelu nebo naopak nějakou konkurenční?

AM+LH: Určitě. V Brně jsou to Tubabu, tam působí i jeden z našich učitelů. V Praze Davida Oplatku, což je náš bubenický guru – mimochodem mezi „oplatkem“ a sušenkami v našem názvu existuje ne náhodná souvislost. Ale nebereme stejně orientované kapely jako konkurenci. Těchto kapel je tak málo, že si spíš fandíme a chodíme i na své koncerty.

Znáte se tedy např. s kvartetem vokalistek Yellow Sisters, které na bioslavnostech hrají hned po vás?

AM+LH: Ano, známe je z festivalu Rytmy Afriky, který pořádá právě David. Stejně jako jiné kapely odtamtud. Je to pro nás všechny se zájmem o hudbu západní Afriky vždy událost - letos to bude 23. listopadu.a všechny zájemce zveme do Prahy!

Kdy a jak vznikl nápad pomáhat v prolamování komunikačních bariér mezi slyšícími a lidmi se sluchovým postižením?

LH: Vznikl asi u mě, ve vazbě na můj obor speciální pedagogiky. Dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou na podobný projekt, ale nebylo úplně jasné s kým. S holkami jsme se pak rozhodly jít do toho společně a chtěly jsme zapojit osoby s nějakým znevýhodněním. A vytvářet prostředí, kde nebude problém si navzájem porozumět. Proto se na našich workshopech nyní snažíme předávat informace ve více jazykových kódech - tj. v českém znakovém jazyce, v češtině či v dalších komunikačních formách.

Začátky a přípravy byly v roce 2010, kdy jsme na jedné akci s neslyšícími viděli, že jim to hodně říká, že mnozí vnímají silné zvuky bubnů, ale také vibrace. Hodně záleží i na typu a stupni jejich postižení. Uvědomili jsme si, že trvalejší orientace na ně by měla smysl a že to baví je i nás. Pak jsme vypracovaly dva projekty a ty získaly podporu z evropských prostředků, z programu Mládež v akci. V roce 2011 to bylo Hledání společného jazyka v rytmu, v roce 2012 Společný jazyk v rytmu. 

To už jste všechny uměly znakový jazyk - a je těžké se ho naučit?

LH: Já jsem se ho už učila. A pro holky jsem před projektem připravila soustředění na pár dní, kdy získaly nějaký základ. Dál se pak jazyku učily i při projektech samotných. Ale dodnes se v něm společně všichni zdokonalujeme.

Je těžké se mu naučit, např. v intenzivním rychlokurzu?

LH: Ten může motivovat a navodit chuť pokračovat. Rozhodně ale nestačí. Naučit se jazyku více není jednoduché. Je to dokonce úsilí na léta.

Jak tuto svou cílovou skupinu vyhledáváte?

LH: Různě. Přes organizace neslyšících, plakáty, ale třeba i formou videa, v čemž nám pomáhají i tři neslyšící, které máme dnes už přímo v organizačním týmu projektu. Ta videa jsou i na našem webu www.spalenysusenky.cz. Pozvánková videa máme i na you-tube, už jsme v podstatě oslovily všechny naše i některé slovenské organizace. Informace šíříme i po vysokých školách.  O aktivitě  jsme mluvili i v rádiu a televizi, na školách pro sluchově postižené, nevynecháme ani žádnou příležitost k šíření formou osobního sdělení…

Vysvětleme laikům: u neslyšících jde tedy o odstupňovanou úroveň této indispozice?

LH: Neslyšících, kteří nemají žádné zbytky sluchu je poměrně málo. My jsme nyní v kontaktu s teprve prvním takto postiženým. Většinou ale právě ten silný zvuk bubnů vnímají, nebo k tomu mají různé protetické pomůcky, které jim v tom pomáhají. Bubnovat s námi ale mohou všichni, ti méně postižení to jen mají snazší. Opíráme se hodně i o vizuální vnímání a další vjemy, protože vnímání rytmu nemá jen spojitost  se sluchovým vjemem. Důležitý je cit pro rytmus.

Co je největším přínosem vašich projektů - jakou situací, která vás „zahřála na duši,“ byste dokumentovaly, že má smysl pokračovat?

AM: To přichází průběžně stále. Byly jsme o smysluplnosti tohoto počínání přesvědčené od počátku. Nečekáme na nějaký moment, který teprve napoví, zda jít dál či ne.

LH: Úspěchem určitě je, že se tři neslyšící - Janča Padělková, Ilča Kašpárková a Jarka Struhařová - zapojily do našeho organizačního týmu a spolupracují s námi na projektu. Navíc s námi velmi často vystupují - a i po bubenické stránce udělaly neuvěřitelné pokroky!

U dotovaných projektů je nutno doložit tzv. měřitelné výstupy. Co je jimi u vás?

LH: Ty dokládáme např. seznamem podniknutých akcí, koncertů, besed, publikovaných textů, článků ve sbornících, účastí na konferencích - i zahraničních. A spadá sem i společný koncert na Bioslavnostech.

AM: Naším cílem jsou tzv. získané kompetence účastníků – jejich schopnost lépe komunikovat, samostatnost, zájem o jiné kultury, prostě míra osobnostního rozvoje.

LH: A právě i schopnost vystoupit společně na tom koncertu je svého druhu doklad nějakého přínosu našeho workshopu i projektů pro naše účastníky. Cení si i ten pocit, že vystupují na plnohodnotném koncertu s často známými kapelami, před kotlem nadšeného publika plného energie…! Zároveň to vystoupení vždy zafunguje jako osvěta. Vzniká i jeden hodně měřitelný výstup, což je brožura pro školy, knihovny apod., možná i s CD či DVD. Měla by napomoci zlepšení přístupu k neslyšícím a nedoslýchavým, k využití jiných forem práce s nimi.

Zpět k Bioslavnostem: máte některá přímou zkušenost s nějakou ekofarmou?

AM: Většinou ne, jen jedna naše bývalá členka jezdila na práci do jisté ekofarmy v Holandsku.

Je bioprodukt, který si na Bioslavnostech vždy s chutí dáte či kupujete domů?

AM + LH: Kafe ze špaldy. Všechno ze špaldy! Špalda je úplně super. Ale letošní hit – pohanku – máme také rády! V Brně jí kupujeme u Brány pro zdraví, ale je i už leckde jinde. A na Bioslavnostech se už těšíme i na biopivo! (Pozn.red.: AM zkoušela i pohankové rizoto, verzi na sladko, ale musí to zopakovat, nějak to nevyšlo. Obě zkusily i králíka s pohankou jako přílohou a prý - dobrý!)

Na jakou otázku byste z pódia rády slyšely odpověď od managerů PRO-BIA?

AM: Mě zajímá co je největší překážkou pro to, aby bioprodukty byly opravdu v každém obchodě? Nezájem spotřebitele, nebo jen strach prodejců?

LH: No a mě - jestli se i příští rok můžeme těšit na vystoupení na bioslavnostech a jestli bychom si zde mohly poslechnout také výbornou pražskou kapelu Green Day Revival – to je i náš tip pro organizátory.

 

O nás

Odběr novinek

Recept měsíce

Smoothie bowl

Smoothie bowl s lesním ovocema rýžovým nápojem - dokonalé lahodné osvěžení pro váš letní den.

Facebook
 
 

| Zajímavé odkazy | www.probio.cz, tel.: 583 301 952, fax: 583 301 960, e-mail: probio@probio.cz

BIO Harmonie, BIOLINE
Bioslavnosti